Silvestrovské veselí v Londýně

Angličané jsou usedlí, konzervativní a suší, Angličané jsou velmi agresivní, když se opijou, Angličané jsou strašní bordeláři, Angličané se neumějí bavit, Angličané jsou upjatí, Angličané pohrdají námi Výchoďáky, v Londýně bouchají bomby a z aut tam Angličané na kolemjdoucí házejí láhve či vajíčka, a my si přesto všechno vybrali Londýn za cíl našeho silvestrovského veselí, za místo výbuchu našich emocí z odcházejícího starého, na zážitky a události přebohatého, roku 2005 a přílivu představ o nadcházejícím, na zážitky a události zřejmě stejně tak bohatým, rokem 2006!!

Od trávení Silvestra v hlavním městě Anglie jsem byla zrazovaná zleva i zprava, doma i v práci, ale nedala jsem se a na výlet se moc těšila. Jenže já se nemohu těšit, aniž by se tím něco nepokazilo, takže na splnění této poučky zapracovali tentokrát londýnští dopraváci a vyhlásili na přelom 31.12.2005 a 1.1.2006 stávku londýnské trubky (rozuměj metra) !!! Ale ani tohle neodradilo skupinku východních Evropanů od cesty do centra monarchistického západního města. Vyrazili jsme po pozdním obědě, asi někdy kolem 16. hodiny tamního času. U pána v turbanu sedícím za přepážkou na vlakové zastávce jsme si chtěli zakoupit lístek do neznáma, když v tom jsme spatřili zřejmě revizory, jak nasedají do vlakové soupravy. Za pokřiku, zda si koupíme lístek i u nich, nasedáme také. Muž a žena oděni do fajnové tmavomodré uniformy nás ujišťují, že u nich nejenže lístky zakoupíme, ale ještě nám klidně online vyhledají nejvhodnější spojení a zaplatit že můžeme hotově nebo kreditní kartou. Žasneme, vybíráme trasu pouze vlakem, vyhnem se tak stávce a ještě ušetříme, platíme hotově, ale jsme svědky i platby kartou – jde to neuvěřitelně rychle.

Nějaký ten čas do pozdního večera jsme se rozhodli strávit, kde jinde, než v československé hospůdce. Nechávali jsme se rozmazlovat českým pivkem, českými dobrotami (křupkami, utopenci, tlačenkou, segedinským gulášem, bramboráčky, zkrátka vším, na co si z české kuchyně vzpomenete), mohli koukat na ČT a připadali jsme si tak jako doma, ale v rozumnou hodinu jsme se vrhli do víru velkoměsta a hnali se za zážitky silvestrovského Londýna. Metro naštěstí fungovalo, dojeli jsme k Big Benu s hodinovým předstihem, to ovšem nebylo na škodu, spíše naopak, protože prodírat se statisícovým davem jde, věřte mi, hodně pomalu. Za naše pozorovací stanoviště jsme si vybrali jediný volnější plácek u značky londýnského undergroundu, dobře se podle ní mohli orientovat třeba tací, kteří neúprosně potřebovali na malou. Pro mě, přestože jsem taky potřebovala, představovalo prodírání davem a hledání nějaké toalety hotovou křížovou výpravu, tak jsem hlídala značku a dva z naší výpravy se vzdálili. Za necelých 5 minut prošli kolem a mířili na druhou stranu. V tom si to rozmyslel i třetí a vyrazil se zpožděním za nimi. Za zhruba 15 minut se vrátili ti dva první. Záchod nenašli, klidnou uličku také ne, ale jakýsi přetékající kontejner s odpadky prý jejich potřebu snesl… Na třetího jsme čekali dalších 15 minut. Zavolat mu nešlo, protože síť se zhroutila. Někoho napadlo zeptat se poblíž strážících policistů, odkud přesně se bude ohňostroj odpalovat. Dozvídáme se šokující novinu. Z pod naší značky na ohňostroj určitě neuvidíme, odpaluje se totiž z tzv. Londýnského oka, uvidíme na něj, když popojdem za rožek. Na třetího nemůžeme již déle čekat, proto se necháváme strhnout proudem svítících čepic, blikajících dudlíků a jiných ozdob, které mají bůhví proč připomínat silvestrovskou oslavu. Jsme neuvěřitelným způsobem unášeni za roh. Kdyby mi v té chvíli něco spadlo na zem, neměla bych šanci se zastavit, jak nás to hnalo kupředu, dokonce se pro to ani zohnout, jak tam bylo málo místa. Pohled na bigbenovský ciferník jsme opustili za 5 minut dvanáct. Sotva jsme byli dostrkání za roh a viděli na Londýnské oko, proud se zastavil a to z jednoho prostého důvodu – nebylo se už kam posunovat, my tvořili pomyslný špunt do láhve, který se zacvakl a bylo.

Čekání na velkolepou událost na londýnském nebi nám krátily podnapilé a puberťácké výstupy našich evropských spoluobčanů, které jsme už znali z křepčení ve 23:00 tamního času, kdy jsme slavili Silvestra u nás. Byli to Němci, Poláci a taky nějací Češi. Největší křepčení ovšem začalo ve 24:00. Začal vybuchovat nejen ohňostroj, ale i lahve šampaňského všude kolem nás. V takovém davu se neubráníte potřísnění, na někoho dopadly kapky šampusu z nebe, na někoho dopadl celý gejzír, někdo si v bublinkách nedobrovolně vykoupal celý obličej, ale příroda byla shovívavá a seslala na nás přesně o půlnoci i něžný deštík, jako by nás z nebe sprchovaly ty neustále kolem poletující helikoptéry. Londýnské oko vybuchovalo barevné ohnivé stuhy, měnilo barvy svých kabinek, další petardy vybuchovaly z pod oka jakoby z Temže, na nebi se střídaly blesky s květy a celá ta nádhera trvala 10 minut. Po skončení jakoby mávnutím kouzelného proutku přestalo i mžít. Nevím, jak to ti londýnští pyrotechnici či záchranáři zařídili, ale deštík určitě naplánovali schválně, aby se nic nevznítilo či aby nikdo neomdlel. Tomu ovšem v takové tlačenici nic nepomůže, a tak za zábrany tyčící se mezi davem a stěnami budov byl co chvíli někdo vynášen a tam oživován. Našli se i tací, kteří tudy chtěli proklouznout bez čekání v davu, ale ti byli dopadnuti policií, před našimi zraky zpacifikování a vhozeni zpátky do davu: „My ho tu taky nechcem, nechte si ho !“, ozývalo se z masy a drzý mladík se agresivně prodírá k zábranám a zkouší to znovu, tentokrát končí zkroucen na zemi pod neomylným chvatem jednoho z policistů.

Milimetrovými krůčky cupitáme zpět za roh, na bigbenovském ciferníku ručičky ukazují za 5 minut jedna. Dav nás vyplivl do podchodu na metro, i kdybychom chtěli kamkoliv jinam, nemáme na výběr. Zkoušíme se spojit s našim ztraceným členem než nás to zatlačí ještě níž do podzemí a my nechytneme signál. Nedostupný. Plánovaná stávka se evidentně nekoná, 200 tisícový dav vyhrává a je bez problémů rozvážen metrem do širšího okolí centra Londýna. Když dorážíme na nádraží Waterloo, spojujeme se se ztraceným – je teprve u Big Benu a nemůže se dostat do metra. Počkáme tam na něj. Rozhoduji se jít na WC. Fronta vede sice až ven, ale bohužel vede ještě asi dvě patra pod zem… zkrátka než jsem se ze záchodů vrátila, náš ztracený člen už dávno dorazil a přeje mi hezký nový rok. Tak to by bylo, jsme pohromadě, teď už jen maličkost – jak se dostaneme domu ? Poslední vlak k nám do Staines jel asi ve 23:45 a další jede až v 6:45 ráno. A tak vybíráme vlak, který nás doveze co nejblíž a na zbytek cesty si prostě bereme taxíka a zhruba ve 3 ráno se ocitáme před domem. Někteří se zavrtávají do pelíšků, většina ještě dlábí bramborový salát a dohání alkoholový deficit.

Oslavu Silvestra v Londýně byla jednoznačně zajímavá zkušenost, pro někoho, kdo nesnáší davy něco na psychiku, pro někoho, kdo rád blázní v ulicích, pobíhá se šampáněm v ruce, uhýbá létajícím petardám strašná nuda a málo místa, pro někoho, kdo se rád mrkne na kvalitní ohňostroj pěkná podívaná a pro všechny cestovatele rozhodně netradiční zážitek do seznamu obyčejů a zvyků místního obyvatelstva. Pro toho, kdo by chtěl konec tohoto roku strávit v londýnské tlačenici, rozhodně doporučuji vzít si na sebe boty, na kterých už mu vůbec nezáleží (budou vám téměř rozšlapány), bundu, která snese polití šampáněm a možná deštník, který může před šampaňským ochránit, popř. poslouží (zdvižen do výšky) jako orientační bod pro spoluvýletníky. A ať už s deštníkem nebo bez, od svých spoluvýletníků se příliš nevzdalujte, mohlo by se vám stát, že vám policie zatarasí cestu zpět a vy už se se spoluvýletníky nesetkáte !

Fotky z akce najdete v galerii.