Proluka.net

Hned ze začátku musím asi napsat, že starostí se sháněním ubytování jsem byl ušetřen. Vše nám zařídila firma, pro kterou tu pracujeme. Když říkám nám, znamená to mně a dalším třem borcům, s nimiž sdílím domek jižně od Londýna (Staines). Přesněji řečeno, jedná se o půlku dvojdomku. Bydlení je fajn, myslím, že je to asi jediná pozitivní věc na celé této štaci. Co jsme se sem nastěhovali, domek voněl (resp. smrděl) výpary z pomalu se vypařujících barev a nátěrů po rekonstrukci. Vše je vybaveno a komplet zařízeno vesměs novými spotřebiči. Osobně bych řekl, že je to tu takový standard, vybavení jasně dává najevo, jak výhodně a hlavně levně bylo pořízeno. Dva z mých spolubydlících si však již v Anglii užili několik let své, a tak prý nevím, jaký luxus si tu dopřávám.

Anglie je zvláštní. Všechno je tu jinak, než je ve zbytku světa obvyklé. Jakoby se tu zakonzervoval nějaký dávný stav, a ten tak přetrval až do současnosti. Jako zde pracující cizinec se se spoustou věcí těžko vyrovnávám a hromadu bych jich dokázal řešit lépe a hlavně efektivněji. Ostatně je s podivem, že i přes mnohé bariéry je takováto země členem Evropské unie. Tak především: Nepoužívají společnou měnu, jezdí na opačné straně, vyhýbají se metrické soustavě, mají odlišné zásuvky i napětí v el. síti, mají odlišné zvyklosti (např. nepovažují oběd za hlavní jídlo) a pro Angličana je každý problém příliš komplikovaný.

Dny evropského filmu v roce 2005 začaly netradičně brzy a začínalo se filmem z mongolského prostředí s názvem Příběh o uplakaném velbloudovi. Film s prvky dokumentu, film o přírodě a zvířatech, tak to je něco i pro našeho taťku, takže tentokrát jsme vyrazili celá rodina. Musím přiznat, že jsem se bála, jestli to bude skutečně koukatelný ...

Sobota, krásné počasí, chladné, s místy horkými od pilného podzimního sluníčka, den jako stvořený pro výlet po lese :-) A tak jsme vyrazili.

Zprvu jsme ani nevěřili, že se někdy dostaneme na směr Žebětín, kvůli opravě křižovatky v Pisárkách je doprava opravdu hodně roztříštěna a nic není jako dřív, ale nakonec jsme našli zastávku, kde bylo možné na autobus 52 nasednout a vysedli jsme až na zastávce U dálnice za Kohoutovicemi. Tam jsme vešli do lesa a vlastně již do obory. Na začátku výletu nás hned přivítala divoká prasata, naštěstí zavřená ještě v další podoboře, protože jejich špičáky bych nerada pocítila na vlastní kůži !!! V každé příručce o lesní zvěři si totiž přečtete: „Pozor! Dospělé divoké prase může být nebezpečné cizím lidem! Útočí zuby a velmi nebezpečně kouše.“ I když jsem si nepřipadala zas až tak cize, prasata mi byla sympatická, nejvíc ta maličká, proužkatá, s maličkým rypáčkem, vím, že tyto příjemné pocity z divočáků jsem zcela jistě měla jen díky tomu plotu mezi námi :-)