Dny evropského filmu 2005 - Příběh o uplakaném velbloudovi

Dny evropského filmu v roce 2005 začaly netradičně brzy a začínalo se filmem z mongolského prostředí s názvem Příběh o uplakaném velbloudovi. Film s prvky dokumentu, film o přírodě a zvířatech, tak to je něco i pro našeho taťku, takže tentokrát jsme vyrazili celá rodina. Musím přiznat, že jsem se bála, jestli to bude skutečně koukatelný ...

Hned na úvod nás poctil svou návštěvou mongolský hudebník hrající na typicky mongolský dřevěný strunný nástroj s rukojetí ve tvaru koňské hlavy. Jeho vytoupení bylo působivé, leč poněkud dlouhé :-) Přesně takový nástroj se pak ale objevil jako klíčový prvek i ve filmu, takže to byl celkem hezký zážitek vidět a slyšet jej na živo.

Film zprvu představil život Mongolů v poušti Gobi, poznali jsme, jak vypadají jejich obydlí, jak se chovají ke zvířatům, k dětem, co jedí, čím topí, kolik toho zvládá žena a jak je nezastupitelná, co dělají muži a jak se rodí velbloudí mláďata. A pak se to stane: jedné velbloudí mamince se narodí bílé mládě. Stává se i u jiných zvířat, že mládě albín představuje jakýsi problém, je jiné a matka ho zavrhne. Tak to se stalo našemu bílému velbloudkovi. Matka mu nechtěla dát napít mlíčka a ono pomalu chátralo a skomíralo a stále plakalo. Sice ho živili mlékem od koz, ale ani to už nechtělo po nějaké době pít. Muselo se jednat a rodina vymyslela, že vyšlou svého staršího syna do města, aby přivedl učitele hudby, který by mohl provést rituál, při kterém by matku přinutili přijmout svého potomka. K cestě na velbloudech přes poušť se nabídl i jejich mladší syn, teprve šestiletý, ani se nedokázal sám vyšplhat mezi hrby :-) A matka neprotestovala, jen jim oběma poradila, aby v noci neslízali z velbloudů, že jsou v poušti hadi ... A tak jeli a jeli, cestou pozdravili jakési známé, tam ten malý objevil televizi a nemohl z ní spustit oči. Starší bratr ho musel ujistit, že tu si dovolit nemůžou, že elektřina by je stála celé stádo ovcí a koz. Ve městě se ukrutným způsobem bily prvky západní kultury s asijskou chudobou. Objevily se tu satelitní antény, děti v teniskách Nike, kola a učitelky ve škole v kostýmcích. A do toho obydlí z kůže, staří lidé západem netknutí a naši dva bráškové. S nadšením si to užíval hlavně ten mladší. Koupil si zmrzlinu, zahrál hru na počítači

Hudebník dorazil s oním hudebním nástrojem, začal hrát a za doprovodu zpěvu matky obou chlapců dokázali uklidnit velbloudici natolik, že se nakonec nechala přemluvit a mládě navždy přijala za své. Opravdu jsme uvěřili, že ta hudba s těmi velbloudy něco dělala. Jakmile se totiž rozezněla, naskytl se nám nádherný pohled na ostatní velbloudy, kteří zvedali hlavičky a dívali se tak dojatě a ty jejich velký křivý kukadla se jen leskly.

Vše dobře dopadlo a nám se to moc líbilo. Dokonce i tu televizi si pořídili. I když se ve filmu mluvilo úplně minimálně, dobře byla vidět láska mezi členy rodiny, kterou tvořili prarodiče, rodiče a děti, jejich láska ke zvířatům a láska k práci, kterou měl každý přesně přidělenou. Nahlédli jsme tak do života na poušti a mohli s hlavními hrdiny sdílet jejich každodenní starosti a povinnosti. A užili si nějaké té legrace, třeba když děda hledal dvěma jehňátkům matky. Držel je ledabyle podél těla a mával s nimi a naříkal, že neví, jestli patří k té nebo oné ovci. Nebo když babička pracně něco uvařila, a pak to vynesla ven a postupně to rozházela po venku, aby uctila Zemi. Velmi obohacující byly dědečkovy příběhy o velbloudovi, které vysvětlovaly jeho vzhled (vypadá tak divně, protože je složen z několika zvířat) nebo důvod jeho postávání a koukání do blba (čeká prý na parohy, které kdysi půjčil jelenovi on je dodnes nevrátil :-)) Rozhodně jsme nelitovali, že jsme s těmito Mongoly strávili nějaký ten čas.